Zajímá vás, jak na roboty nahlíželi spisovatelé sci-fi? Představují hrozbu, nebo spíše zrcadlo lidství? Pojďme si společně představit šest zásadních děl.

Představa umělého člověka, schopného vlastního pohybu a uvažování, inspirovala spisovatele odjakživa. Stačí namátkově sáhnout po Frankensteinovu monstru, Pinocchiovi nebo třeba Plecháči a Strašákovi z Čaroděje ze země Oz. Tyto postavy autorům sloužily jako nádoby, do nichž mohli soustředit různé lidské vlastnosti, a zároveň alegoricky poukázat na určité neduhy a společenské problémy.

Není proto nijak zvláštní, že když se možnost vytvořit mechanické stvoření nezdála už vyloženě nemožná, sáhli mnozí spisovatelé sci-fi po robotech. Díky příběhům o nich se někteří dokázali proslavit i stát legendami. Připomeňme si alespoň některé z nich.

Laboři? A co takhle robot?

Hodí se snad začít u kohokoli jiného než u Karla Čapka? Právě v jeho divadelní hře s názvem R.U.R. z roku 1920 slovo „robot“ zaznívá poprvé. Nebyl to však Karel, kdo s pojmenováním pro člověku podobné stroje přišel. Poradil mu je jeho bratr Josef. Nahradil tak Karlem navrhovaný výraz „labor“.

R.U.R. (tedy Rossumovi univerzální roboti) v sobě snoubí obdiv a zároveň varování před nadužíváním moderních technologií. Čapek se ve svém díle obával situace, která by mohla nastat, pokud lidstvo zanevře na práci, již by za ně odváděli roboti.

Tři zákony robotiky

Nahlížení na roboty později výrazně ovlivnil Isaac Asimov v kultovní sbírce povídek Já, robot. Knihu zná díky filmovým zpracováním a mnohým popkulturním odkazům téměř každý, a to ani nemusel číst oněch devět povídek. Hojně citovány a dále zpracovávány jsou také autorovy tři zákony robotiky:

• Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
• Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem.
• Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Asimov jednotlivé příběhy nejprve publikoval časopisecky v rozmezí let 1940 až 1950. Později k nim vytvořil rámcovou povídku a vydal je v jediném svazku. Stěžejním tématem Asimovovy knihy je zaměření na odchylky v chování robotů, kteří mají být bezchybně naprogramováni. Ani na první pohled neprůstřelná trojice zákonů robotiky totiž nedokáže podchytit všechno.

Hon na androidy

Další položka a další legenda. Stejně jako Asimov patří i Philip K. Dick k velmistrům žánru. Také on se podíval robotům na kovový chrup, nastavil ale odlišnou optiku. V románu s lákavým názvem Sní androidi o elektrických ovečkách? nabízí čtenářům verzi budoucnosti, kdy je pobyt humanoidních robotů na Zemi nelegální. Androidi se totiž vzhledově neliší od lidí, pozbývají však schopnost projevovat emoce. Kvůli tomu se z nich stávají chladnokrevné mašiny na zabíjení.

Kniha, kterou později zfilmoval Ridley Scott pod názvem Blade Runner, se zabývá hledáním kousku lidskosti v robotech a jakési „strojovosti“ v člověku.

Člověk versus stroj

Tematika robotů zůstává živá i v současné literatuře. Pro autory se mnohokrát zpracovaná látka stává výzvou, aby přišli s něčím svěžím a neokoukaným. Daniel H. Wilson si tak pohrál s motivem totální války proti mechanizovanému nepříteli. Otřepaný námět vypráví postmoderní formou. V románu Robokalypsa ukazuje, že žabomyší spory kvůli rozdílům v barvě kůže, náboženství a světonázoru musí jít stranou. Jinak lidstvu hrozí, že ho do země zadupe titanová noha vzbouřeného robota.

Umělohmotná těla na prodej

Paolo Bacigalupi ve svých knihách dokazuje, že patří ke špičce moderní science fiction. Tudíž si s roboty dokázal poradit navýsost originálně a zajímavě. V debutovém románu Dívka na klíček čtenářům představuje novočlověky – uměle vytvořené biostroje sloužící k jakékoli práci. Klidně i k ukojení sexuálního chtíče. Když se ale taková dívka svému majiteli omrzí, nezbývá jí než se ponořit na dno společenského odpadu a ponižujícím způsobem si vydělávat. I ona totiž potřebuje pohon v podobě kalorií, platidla, které nahradilo vyschlou ropu.

V Bacigalupiho tvorbě nechybí varování před nezvratným poškozováním životního prostředí, ani sociální přesah.

Jde to i s humorem

Všichni výše jmenovaní autoři si s roboty pohráli po svém, jedno však jejich díla spojuje. Vztah lidí a robotů pojímali ve vážném tónu, zaměřovali se na filozofickou stránku věci, nastavovali zrcadlo člověku. Douglas Adams si naproti tomu pošpásoval s androidy s vtipem sobě vlastním. V sérii Stopařův průvodce Galaxií se objevuje věčně zdeptaný robot Marvin. I když oplývá inteligencí padesát tisíckrát vyšší než lidé, jeho práce se omezuje jen na podřadné úkoly. Z toho důvodu trpí neustálými depresemi.

Ani tady by výčet robotů, kteří nesmazatelně vstoupili do děl vědeckofantastické literatury, nemusí končit. Na Asimova například navázala spisovatelka Mickey Zucker Reichertová, která v současnosti pracuje ne třídílném prequelu ke knize Já, robot. Na androidy si posvítil v některých povídkách ze sbírky Poslední obránce Camelotu i Roger Zelazny. Z tuzemských spisovatelů se pak do světa mechanických bytostí odvážil třeba Zdeněk Páv v knize Neočlověk.

A to stále zůstáváme pouze u česky publikovaných titulů. Ve světě existuje celá řada dalších románů a povídek, které s robotikou koketují. Záleží už pak jen na osobním vkusu každého jednotlivce, které z nich si oblíbí.